Ivan Baborák

ivan@baborak.cz


.

Biografie

01.



Narodil se v roce 1955 v Chrudimi. Do roku 1993 vykonával různá zaměstnání a jeho životní povolání malíře a grafika bylo tehdejší oficiální kultuře jaksi skryto. V té době se začal rozvíjet jeho originální výtvarný svět, ale cykly vznikající v 70. a 80. letech (Dialogy, Hlavy, Pomníky padlým na hlavu) nebyly veřejně prezentovány. Obrazy z té doby, inspirované nejrůznějšími modernistickými proudy, nesly ale originální pečeť autorovy imaginace, symboly ironického, kritického i humorného a sebeironizujícího pohledu na svět. V roce 1990 se stal výtvarníkem Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, s nímž externě spolupracuje dodnes a je autorem řady grafických, resp. propagačních projektů tohoto významného muzea. V roce 1993 byl přijat za člena do Unie výtvarných umělců a začal se malbou živit na volné noze. Jeho tvorba si získala pozornost a přední místo mezi současnými výtvarníky, představil ji na mnoha výstavách nejen v naší republice, ale po celé Evropě. Ve dvanácti zemích světa vystavoval svá ex libris, jeho obrazy jste si mohli prohlédnout mimo jiné v Bruselu, Holandsku, Německu, Švýcarsku. Pravidelně se účastní významné akce zlínského FF, minigalerie filmových klapek.

Co říci ve zkratce o jeho díle? Asi bych měl být velmi stručný, neboť autor ve své knize „Ach jo, tak jo“, kterou sestavil se několikrát zmiňuje o tom, jak jsou mu teoretické rozpravy o umění proti srsti – je v tom trochu ironie, špetka sebeironie, trochu pýchy, trochu znechucenosti nad světem, kde každý chce rozumět všemu, trochu vlastní výjimečnosti a také trochu obav ze světa kolem, který rozumí křehkým vztahům mezi umělcem a dílem, mezi uměním a časem, mezi inspirací a hotovým dílem čím dál méně. To lze snad vypozorovat i z Baborákovy výtvarné tvorby.

To jsou ony existencionalistické tradice, jak se o nich píše v katalozích k jeho dílu.Vysoce kultivované obrazy, barevně a kompozičně působivé v sobě skrývají mnohoznačnou řeč symbolů, jak v prvním plánu, tak na pozadí, které je právě na jeho plátnech tak důležité a vypovídající. Symboly vzaté z lidského světa a ze světa přírody jsou hravé, ale někdy vzbuzují bázeň. Žijí totiž vlastním imanentním životem, v představách každého z nás mohou probudit jiné představy a není zcela jisté, že dokonce ani tvůrce sám není ušetřen těchto posunů – to co namaloval jako legraci či ironii se v dnešním světě lehce může změnit ve smutek, sebeobžalobu a naopak. Vidím v tom jakási sdělení o lidských osudech, stejně jako byla tkána do středověkých tapiserií nebo se odehrávala na pozadí deskových obrazů středověku. Jsou to obrazy sdělné a přes přítomnost surrealistických (tedy v podstatě sterilních) komponentů nám především chtějí vyprávět příběhy, ať už příběhy životů, nebo lidských srdcí a lidských proměn. Snad o důrazu na komunikaci napovídá i užití jazyka jako mnohoznačného symbolu v obrazové kompozici.

Autor zná jazyky zlé, ostře se stavící proti sobě v dialozích a hádkách i jazyky smyslné, jazyky ostré a zraňující i jazyky měkké, skýtající rozkoš, chutnající a mlsné, čili sobecké. (Nihil novi sub sole – již starověká tradice zná vinnou révu jako symbol erotiky v Písni písní, jako symbol vrcholné oběti v Novém zákoně, ale i jako symbol hořkého poznání v dnes znova tak aktuálním talmudském přísloví Otcové jedli kyselé hrozny a syny bolí zuby…) Klaunské nosy, jsou symboly veselosti, poněkud vynucené a zakrývající skutečný stav duše. Autor je mistrem realistického, až hyperrealistického portrétu a právě konkrétnost lidských tváří ve spojení se symboly a kompozičně sofistikovaným pozadím, podobně jako na portrétech Gustava Klimta, vytváří onen – alespoň promne v obrazech přítomný – pocit naléhavého sdělení, jak to pociťuji například v cyklu andělů. Výrazné akryly a monotypy hovoří o cestách hledání v hloubce autorovy duše. Vytrácí se reálné symboly, nastupuje řeč obecných geometrických symbolů, křížů, oblin podobných vejcím, barevných vrstev a osrých archetypálních tvarů a linií, podobných fraktálám, resp. Podvědomě vytvářeným fraktálám (části mají stejnou nepravidelnou nebo fragmentární strukturu jako celek, ale v jiném měřítku, Bendit Mandelbrot) připomínajících duchovní cesty tvorby Mikuláše Medka. Říkával to Jan Mukařovský, že čím více má umělecké dílo rovin, jimiž se sděluje divákovi, čím více adekvátních možností výkladu poskytuje, tím je kvalitnější resp. Pravdivější.

Kdybych tuto myšlenku dál rozvedl po svém, trochu kacířsky, řekl bych, že umění by v divákovi mělo navodit pocit synchronicity, vztahu mezi autorem a divákem, mezi obrazem a divákem, i když nemůžeme předpokládat jakékoli kauzální pouto, tedy pocit kauzality, která klade důraz na mysl a podobnost, nikoli na příčiny, proces individuace, tedy s Jungem řečeno, proces sjednocení psychických struktur vedoucí k duchovní realizaci. Vypadá to složitě a není zde ani na místě, vyjadřovat se jazykem analytické psychologie či hantýrkou kvantové revoluce – básník James Thompson to vyjádřil veršem: Nelze sáhnout na růži a nevyrušit při tom hvězdu.

Vnímavý divák tohoto pocitu může dosáhnout i na výstavě obrazů Ivana Baboráka. A vidím v tom smysl i poslání umělecké tvorby vůbec, poslání tak zřejmě vyjádřené zde publikovanýmy obrazy.



Dr. Lubomír Filip Piperek